psí čarodějka

20.09.2024

Jako bývalé paničky jedné nádherné Rhodéské ridgebačky, jsme moc dobře věděly, že jsou to psi divocí a potřebují lítat, běhat, skákat, řádit a spát zásadně v posteli, v horším případě na gauči. Mají smysl pro humor a jsou neuvěřitelně zvídaví, zvědaví, zlobiví. Vášniví sportovci, což může pro některé z nás být pěkné nadělení, pokud nejste ultramaratónci, neřítíte se na kros kole přímo dolů z kopce, nebo nezávodíte na koni, případně na Harleyi. Kdo by se jim s jejich původem také divil, že?

A tak jsme venčily autem, protože i naše maximální rychlost na kole z kopce byla prostě pomalá nuda, kdežto u auta se na polních cestách dá naše Cayen pohodlně hoďku běžet padesátkou. Přestože jsme ji vzorně od malinka vychovávaly, ridgeback má svou hlavu a jeden nikdy neví, co za lumpárnu se v ní zrodí. Jsou to rození herci a tak umí střihnout role týraného, hladového, zcela vysíleného psa a obratem v čase volného pádu mince na zem být pro každou srandu, která je zrovna napadne (například kradení kulichů sáňkujícím dětem, vybíráním cla z nákupních tašek, měnit barvu celé sebe do černa, zelena, či modra (ano i to je možné, když se jeden pes nachomýtne k takové super akci, jako když sousedé natírají fasádu) . Barva se liší podle materiálu, který je zrovna k dispozici a s velkou chutí a s rozkoší se v něm vyválí a potom umýt v mydlinkové teplé vodě a spinká na polštáři jako miminko. Smysl pro humor máme také, ale znáte to. Občas by je člověk přetrhl, daroval, vyhodil, utrhl uši. Navíc jsou to smečkoví psi, kteří milují organizovat a šéfovat kohokoliv a za smečku považují to, co se zrovna namane. Parta dětí, slušní občané stojící na zastávce, parta psích kámošů nebo parta slepic, které opravdu o takové kámoše nestojí.

Naše Cayen byla ridgebečka jak se patří. Dokonalý exemplář výše popsaného a tak s ní máme spousty veselých historek, kterým ona se smála a my skřípaly zuby. Ale byla krásná, silná a byla velká. Což je vražedná kombinace. Jo, a samozřejmě byla na holky...

Máme kamarádku, která má chovnou stanici a my naši lady Cayen Slunce života měly od ní. Její bratr měl v té době onkologicky nemocnou dcerku, bylo jí asi osm, nikam nemohla, měla za sebou spousty utrpení a vlastně už to vzdala. Horšila se. A tak Iveta (chovatelka) řekla bráchovi. Musíte jí pořídit ridgebačku. I s manželkou se vzbouřili, už teď nevědí, jak všechno zvládat a ještě pes a velký pes. Ale nakonec kapitulovali. Jedna ze sester Cayene putovala za holčičkou. A stal se zázrak. Ridgeback je zkrátka pes plný překvapení. Věděly jsme, že se cvičí na psí asistenty, ale ona byla prostě čarodějka. Zcela proti povaze těchto psíků, měla jedinou starost a vlastní motivaci. Léčit. A tak jen rychle vyčůrat, žádné lítání a hned se sama zase drala domů. Holky spolu dělaly všechno. Spaly spolu, vyvalovaly se spolu, snášely spolu dobré i zlé, dělily se o dobroty i o hračky, rozuměly si spolu beze slov a jedna druhou milovaly.

Běžely týdny a měsíce a pak to přišlo. Rakovina zmizela. Bez změny léčby, zdravotních postupů a přísných opatření. Prostě a jednoduše se vytratila. Byla pryč. Postupně odpadávaly lékařské zásahy až nebyly žádné. A naše holčička? Dnes je to zdravá, sebevědomá žena, která ví, jak to všechno bylo. A i když už pesková zestárla a odešla do psího ráje, ty dvě vědí a vždy budou vědět své.