Usebrání

V klášterech řvou a křičí mniši, v kostelech zdají se být tišší

Abatyše svolávají své mnišky, schované do srdcí, navenek šedé myšky

Všichni dali na oltáře své dary, ale teď hrůza, jsou navždy tady

Složili své věčné sliby, možná že nechtějí sčítat chyby

Možná je zmítají pochybnosti, ať už jedí nebo se postí

Jeden mnich usedl do lavice, růženec v ruce jako rukavice

Jedna poklekla s hlavou dolů, proč pláčou oči a slzy stékají na kabát stvolů

Proč jsi nám Otče tak těžký osud dal, proč je tak těžké lidství dál

Rozhodli jsme se sami, pravda, ty jsi král a tebe slyší zpěvy katedrál

I naše srdce umí milovat, tvůj hlas i tvůj vinohrad

Modlitby slouží k utišení, Bible, ta matka knih má své znění

Volají do ticha a naslouchají, jak zvony hodiny odtikávají

Ale vždyť i za zdí je velká pláň, i tam je každý z nás povolán

Snad proto uvnitř křičí a řvou, že už si k lidské lásce dveře neotevřou

Tak poutníku vystoupej na horu Sion a zpívej nahlas jak zpíval František Villon