kocour se stulil na můj klín

Rozhovor s kocourem: Když se domácí mazlíček stane terapeutem

Jednoho krásného večera se Kate rozhodla, že už to dál nevydrží a musí se vyzpovídat svému kocourovi Richardovi. Richard, typický představitel kočičí říše, se vyznačoval naprostou lhostejností k problémům lidského světa a neochvějnou vírou ve vlastní nadřazenost.

Kate se dramaticky svalila na gauč, nalila si pořádnou sklenku vína a začala svůj srdceryvný monolog: "Richarde, drahoušku, dneska to v práci stálo za starou bačkoru! Šéf se na mě zase sesypal jak lavina s úkoly. Připadala jsem si jak otrok na galejích!"

Richard se na ni podíval svýma ledově zelenýma očima, v nichž se zračila směs znuděnosti a opovržení, a sarkasticky zamňoukal. Kate si to, v návalu zoufalství, přeložila jako soucitné: "To je mi líto, kamarádko."

"Ty to máš ale jednoduché," pokračovala Kate s povzdechem. "Celý den se jen válíš, přežíráš se a spíš. Jo, být kočkou..."

Richard se s grácií sobě vlastní protáhl a začal si demonstrativně olizovat pozadí. "No jo, ty se mi tu směješ, co?" urazila se Kate. "Někdy si říkám, jestli mě vůbec posloucháš!"

Richard se na ni na moment upřel svým pohrdavým pohledem, jako by říkal: "Prosím tě, nezdržuj mě!", a s klidem pokračoval v hygieně. Kate se musela smát. "No jo, máš pravdu. Asi bych si z tebe měla vzít příklad a hodit se do klidu."

A tak tam seděli, Kate s vínem a Richard s vlastním pozadím, a oba si užívali večer po svém. Richard sice nechápal ani slovo z Kateiných nářků, ale jedno bylo jisté - byl to ten nejlevnější a nejméně empatický terapeut, jakého si Kate mohla přát.

😜