místo na světě

Škoda, že nám už ve školce neříkají, že jsme tady proto, abychom našli své místo na světě. Přicházíme vybaveny mnoha talenty, schopnostmi a dary, abychom je mohli plně realizovat právě pro daný úkol, pro který jsme stvořeny. Jenže tuto informaci nedostaneme ani ve školce ani ve škole ani na univerzitě. Zůstává nepovšimnuta, byť se snažíme budovat kariéry, snažíme se být dokonalé a naplnit očekávání koho vlastně? Skutečně nás samých? Když nejsme dokonalé, i když dřeme a často se zoufale ptáme, kam vlastně patřím a proč mě práce snů neuspokojuje, propadáme neklidu, proč jsme vystudovali to či ono a... zažíváme frustraci, propadáme depresím a smutku. A měníme práce, jednu kariéru za jinou, dáváme si kariérní pauzy a taky vyhoříme, bereme antidepresiva, chodíme do fitka, na masáže, na jógu nebo řádíme jako běsné v adrenalinu a.... nic nepomáhá. Mám takovou teorii. Přicházíme na svět jako tzv. jednobarevní a mnohobarevní. Ti první to zdánlivě mají lehčí. Pověsí si nad postýlku stetoskop, jdou za svým snem a tedy i místem na světě a jsou z nich báječní lékaři (ještě, že jsou) anebo mají u postýlky štosy chemických tabulek a díky nim se potom jejich obory stávají lepšími, objevují skvělé věci a díky nim se svět posunuje dál. Někdo má nad postýlkou kytaru, jiný malířskou paletu a někdo chce být pilotem a někdo... prostě neví. A slýchá... co z  tebe bude, u ničeho nevydržíš.

A tím se dostáváme ke druhému typu. Mnohobarevní. Jejich typické charakteristiky jsou, že toho hodně vědí, často studují zdánlivě nesouvisející obory a... nevědí proč... Proč nevydržím o toho či u onoho. Mohu vás (nás) uklidnit. I když nás lákají různé světy a profese, máme potřebu rychle nasát, být v tom dobří a už máme potřebu vyrazit dál. Ptáme se, proč prostě nemůžeme být prostě jako ostatní, vrhnout se do jednoho světa, který nás vlastně baví (jako pár dalších) a ten neopustit. Zdokonalovat ho, pečovat o něj a tím být šťastní. Jenže my ne, prostě toho nejsme schopní. A tak běžíme dál, víme všechno a nic a hlavně si klademe otázku, kam vlastně to všechno vede. Hledáme zoufale své místo na světě. Sbíráme zkušenosti, různě se tvarujeme a připravujeme, ale nevíme přesně na co. Někteří z nás nakonec uvázneme v jednom světě, jedné kariéře, jedné profesi, děláme ji docela skvěle, ale nejsme šťastní. Je to jako když nám někdo vnutil malý kabát a chce, abychom se chovali jako když je nám dobře a ještě lépe, že nám padne jako ulitý. Stanou se z nás řádní plátci daní, děláme svou práci a přetvařujeme se, že jsme spokojeni. Umíme takto i dobře vydělávat, jen máme ten otravný pocit, že to zkrátka není ono.

Mohu vás uklidnit. Je to v pořádku, To že jsme jako divocí koně není naše chyba ani vina. Je to naše přirozenost. A tak střádáme dovednosti, kultivujeme naše talenty a ptáme se, proč proboha studuji, učím se nebo dělám, právě tohle. Ale jednoho dne se stane zázrak. V jednu chvíli zapadne poslední puzzle a najednou je obraz křišťálově jasný. Vždyť já musím dělat tohle, je to pro mě jako stvořené. A potom se začnou dít věci. Najednou všechno jde, bez velkých překážek a problémů. Ukáže se, že všechny světy jednotlivých profesí a znalostí a dovedností, které jsme zdánlivě beze smyslu střídali, byly přesně ty, které nám dovolily dojít až k poslednímu puclíku. A my běžíme s větrem o závod a děláme přesně to, proč jsme sem přišli. Samozřejmě musíme makat a rozvíjet se a stojí to úsilí, Ale také to stojí za to. Abychom našli své místo na světě, naplnili ho všemi svými znalostmi, zkušenostmi, talenty a... kupodivu nadšením. Je konec hledání, pochybností i kritiky.

A nejzvláštnější na tom je, že člověka na svém místě poznáme na první pohled. Září to z něj a dělá to, co dělá sakra dobře.

A tak není třeba bát se pochybností, proč jsme jiní. Jde jen o to, v klidu a s klidným vědomím, jít svému místu naproti. Ano, nestartujeme ze stejných bloků jako jednobarevní, většinou hledáme dlouho, ale o to větší dynamiku a drive máme.

Chcete najít své místo na světě? Můžeme zkusit vám pomoci. Připravujeme seminář.